Úspěšný ženský startup boří předsudky i standardy zdravotní péče

Výrok „škola hrou“ jistě znáte, ale co takhle „cvičení hrou“? VR Vitalis je zářnou ukázkou toho, jak mohou moderní technologie spolu s gamifikací pozitivně ovlivňovat naše životy. Jejich inovativní aplikace využívá virtuální realitu pro efektivnější rehabilitaci pacientů, čímž zároveň odlehčuje přetíženému zdravotnickému personálu. V čele startupu stojí cílevědomé ženy, které se nebojí výzev, ani předsudků. A na svou práci jsou patřičně hrdé.

VR Vitalis se těší velké oblibě nejen u pacientů, ale také u klientů domovů pro seniory. Zdroj: VR Vitalis

Věšení prádla ve vesmíru, uklízení nádobí na savaně nebo třeba chytání motýlů na louce. Rozmanitých situací, které mohou pacienti prožívat díky brýlím VR Vitalis pro virtuální realitu, je mnoho. Všechny ale mají jedno společné – snahu odbourat psychické bloky při cvičení s cílem zmírnit zdravotní obtíže pacientů nebo zlepšit stav jejich motorických a kognitivních funkcí. „Rehabilitace, psychiatrie, ARO, paliativní péče, domovy seniorů… aplikace má širokou škálu využití, protože pracujeme s přesvědčováním mozku, aby chtěl cvičit nebo aby se cítil lépe, a to využijete kdekoliv,“ vysvětluje zakladatelka a CEO startupu Jana Trdá.

Jejich certifikovaný zdravotnický prostředek se těší velké oblibě nejen u pacientů, ale také u klientů domovů pro seniory. Vedle možnosti rozpohybovat končetiny hravou formou, jim pomáhá zlepšovat i sociální kontakt, kdy se při cvičení hromadně scházejí a v aktivitách se vzájemně podporují. „I když jste v domově seniorů se skvělým personálem, pořád jste tam zavření. To, že se přenesete do jiného světa, je proto neuvěřitelný zážitek. My si to tak neuvědomujeme, protože máme možnost cestovat, ale pro ně je to hrozně těžké. Tohle jim může výrazně pomoci i s psychikou,“ pokračuje ostravská podnikatelka.

Navzdory pozitivním uživatelským zkušenostem se ale ani jim nevyhýbají výzvy, se kterými se musí vyrovnávat. Ať už jde o neustálou potřebu nadchnout pro práci s brýlemi zdravotnický personál, obhájit si podnikání z Ostravy nebo prosadit startup s převážně ženským složením před investory. V jejich ambicích je to ale rozhodně nebrzdí. Zhruba padesátku licencí na software VR Vitalis aktuálně využívají zařízení nejen na Moravě a v části Čech, ale i na Slovensku a Ukrajině. Pro další expanzi se nabízí Polsko a Pobaltí. „Chci ukázat, že i ženský startup z Moravskoslezského kraje může prorazit na světové úrovni,“ říká Jana Trdá.

Zajímá vás víc? Přečtěte si inspirativní rozhovor s podnikatelkou Janou Trdou o VR Vitalis, vedení startupu v Ostravě i práci v ženském kolektivu.

Kde se vzala myšlenka propojit virtuální realitu s rehabilitací?
U studentky fyzioterapie, která dělala praxi v centru Paraple a dostala nápad, že by virtuální realita mohla klientům pomoci proti silným křečím. Přišla za námi s tím, jestli bychom pomohli něco takového udělat. Viděla studie, kdy na mobil natočili video, jak se chodí a běhá v parku, a to potom promítali do virtuálních brýlí. Tento počin byl jen polotovar. Nicméně vykázal velmi dobré výsledky.

Na Karlově univerzitě to testovali u pacientů na lokomatu, stroji, do kterého vám zapnou nohy a on za vás chodí. Zjistili, že pacienti, kteří u toho dostali brýle, měli o třetinu lepší výsledky než pacienti bez nich. U nich nedošlo k propojení mozku s tělem. Ve virtuální realitě dokáže mozek tělo přesvědčit.

A jak to souvisí s úlevou od křečí?
Když vás chytne křeč, máte několik možností. Necháte si to rozmasírovat, vezmete si prášek nebo počkáte, až to přejde, což je velmi bolestivé. Ta studentka měla nápad, že když mozek přesvědčíme, že nohy chodí a ten sval se natahuje, i když se ve skutečnosti nenatahuje, třeba křeč povolí. Pro mě to byla úplně převratná myšlenka.

Zkusili jsme to a vytvořili aplikaci, kterou na pacientech testovala a snažila se výsledky objektivně měřit, což je strašně těžké. Ale to, co vyhodnocovali sami pacienti, například bolestivost, ukazovalo neuvěřitelný skok. A to stačí, protože to, jak vnímáme svůj stav, je mnohem důležitější, než jaký ve skutečnosti je. Subjektivní pocit je v tomto oboru mnohem důležitější než ten objektivní. To samé třeba u pacientů v paliativní péči nebo na dlouhodobé LDN. Jasně, že jim nezlepšíme zdravotní stav tak, že by vyskočili z postele a byli zdraví. Důležité ale je, jak se cítí. Jedna věc je kvalita života a potom jsou ta medicínská data. My se snažíme pracovat na obou úrovních.

To je Vaše hlavní motivace?
Ano. Mít startup je spousta trablů a někdy i zmatek, ale pak sledujete pacienty a říkáte si, že to za to stojí. Dříve jsme dělali pro strojírenství apod. Bylo to fajn, ale něco tomu chybělo. Když najednou máte toho pacienta a sociální dopad, tak si říkám, že to je to, co chci zažívat. Někomu stačí dělat byznys pro byznys. Mně to nestačilo, tady cítím poslání.

Plánujete aplikaci rozšířit i na domácí použití?
Pro léčbu v nemocnici máme certifikaci zdravotnického prostředku. Ten má určitá pravidla a vyžaduje odborný personál. Hodně lidí, kteří odchází z nemocnice nebo z lázní, kde používají naši aplikaci, by ji ale chtělo dál používat i doma. Také existuje velká skupina lidí, kteří nejsou nemocní, ale jsou třeba jen unavení nebo sedí dlouho u počítače a potřebují motivovat k pohybu. Chceme proto vyvíjet jednoduchou aplikaci pro domácí užití, aby i ten senior, který je doma sám, to uměl ovládat. Nebudeme tak nabízet léčbu, ale možnost aktivovat se a cítit se lépe díky cvičení.

A co použití brýlí VR Vitalis při operacích, kdy se pacient musí vzbudit?
V této oblasti máme vše připraveno pro testování. S jednou nemocnicí jsme se ale nedohodli, tak teď jednáme o této možnosti s jinou.

Je tedy těžké dostat aplikaci do zdravotnických a dalších zařízení?
Začátek byl těžký, ale docela se nám to daří. Hodně publikujeme, jezdíme po odborných konferencích, máme skvělý expertní tým a musím říct, že v tomhle je MSK lídrem, pokrytí je tu široké. Je to samozřejmě i tím, že tu sídlíme. Nejblíž máme k nemocnicím na Moravě. V Čechách už to také začíná a zájem je i v zahraničí.

Obejde se to bez překážek?
Dochází k trablu, že si nemocnice aplikaci koupí, ale pak s tím má někdo cvičit. A pokud ten fyzioterapeut, ošetřovatelka nebo sestra nejsou přesvědčení o tom, že to pomůže jim i pacientům, je to velmi těžké. S tím bojujeme. Musíme je opakovaně zaškolovat a přesvědčovat, protože pokud tomu nedají šanci, neuvidí výhody i pro ně samotné. Tím, že zrychlujeme rehabilitaci, je to lepší pro zdravotní systém, pacienta i fyzioterapeuta. Postupně se to ale mění, můj odhad je, že nejpozději do 2 let už to bude tak standardní, že se nad tím nikdo nepozastaví. Ještě nás ale pár kroků čeká.

Vnímáte podnikání v MSK jako výhodné třeba právě z hlediska polohy u hranic?
Několikrát se nám stalo, že lidé koukali skrz prsty, že jsme z Ostravy. Setkali jsme se s tím i u investorů. Chápala bych, kdyby řekli, abychom se přestěhovali do Dubaje nebo do Paříže, ale stěhovat se do Prahy, k tomu není důvod. Chci ukázat, že i ženský startup z MSK může prorazit na světové úrovni. Výhodou je, že je tady více schopných lidí ochotných jít do startupu za rozumné peníze. V Praze bychom s tím měli problém.

To znamená, že se vám daří přitahovat talentované lidi?
Určitě. Máme tady plno talentovaných lidí. V core týmu je jich kolem 15. A spolupracujeme také s univerzitami a experty – lékaři, fyzioterapeuty, ošetřovateli atd.

Využíváte také některé z aktivit MSICu?
Hodně využívám MedTech kulatý stůl, ten je boží. Tam chodím ráda, řeší se praktické věci a je to zajímavé. Někdy se i rozčiluju a jsem schopná se pohádat, ale pořád je to strašně fajn, protože jsou tam podobně naladění lidi. A když nejsou, tak je to takový střed s realitou. V tom inovačním teritoriu jsou různí lidé a my s tím musíme pracovat. Ty diskuze mi otvírají oči, pomáhají mi objektivizovat pohled na svět, to je super.

Ve vedení startupu jste se sešly samé ženy. Je to dílem náhody?
Na to se mě hodně ptají, ale ano. Třeba v obchodním týmu máme dva chlapy, tam je to vyrovnané. Ve vývojářském týmu jsou také chlapi. Pro zbytek týmu to nikdy nebylo o tom, že by to měly být jen ženy. Ale když máte výběrové řízení a ta ženská je mnohem lepší než ten chlap, tak ji prostě vezmete. I když chceme dát chlapům šanci, většinou cuknou. Někdy kvůli tomu, že je CEO žena a jindy proto, že startup přece jen není jistota, když má živit rodinu. Připadá mi, že ty ženské jsou ochotné víc riskovat.

Setkala jste se někdy s předsudky vůči ženám ve vedení?
Jestli nám to zkazilo obchod, to nevím. Možné to samozřejmě je, jenže člověk to nepřizná. Ale už se nám stalo, že nám to zkazilo investici. A to, že někdo tenhle předsudek jen tak prskne do vzduchu… Zpravidla jsou to lidé, kteří jako by neuměli ocenit sami sebe, tak shazují ostatní. To jsem párkrát zažila.

Měla byste radu pro ženy, které chtějí podnikat, ale ještě se k tomu neodhodlaly?
Kdysi jsem si dělala průzkum, čeho se lidé při vstupu do podnikání nejvíc bojí. Z toho vyšlo, že se bojí, že neumí všechno, co ta firma potřebuje. Ale nemusíš umět všechno, co si myslíš, že podnikatel musí umět. Buď si k sobě někoho najdeš nebo to deleguješ externě. A co když se ti nebude dařit? Tak se vrátíš do práce.

Lidé se neumí na ten strach podívat s odstupem. Někdy stačí, když se někdo zeptá: „A co se stane?“ A najednou ti dojde, že vlastně nic. Trošku jiná situace je, když jde někdo do podnikání, které vyžaduje velkou investici. Tam bych víc zvažovala, udělala si business plán a s někým ho konzultovala. Je plno lidí a organizací, které ti i zadarmo odborně poradí, jako třeba MSIC. Takže se neboj a zkus to.

Pokud máš práci nebo jsi třeba na mateřské, zkus to u toho. Udělej ten první krok bez potenciálního rizika. Konzultace, analýza trhu, business plán…. a rozhodni se až potom. Nebo si najdi někoho, kdo se strachem problém nemá, a svez se s ním. Ať už přímo ve firmě nebo ve skupinkách podporujících se žen podnikatelek. Myslím si, že podnikání je dřina a velká zodpovědnost, ale je to ohromná svoboda.

Podělila byste se na závěr se čtenáři o příběh pacienta, který vás chytil za srdce?
Pacienta jsem neviděla, ale četla jsem kazuistiku. Dřív jsme hodně pracovali na rehabilitacích, pak to jeden terapeut začal zkoušet na ARO. Poslal nám popis a fotky pacienta – horníka po zavalení v dole. Už jen to musel být příšerný zážitek. Navíc to byl Polák, takže se ocitl v cizojazyčném prostředí se spoustou přístrojů a hadiček kolem. Měl problém s dýcháním, hodně hyperventiloval a nedařilo se ho zklidnit. To je nebezpečné pro organismus, tak se zvažovalo, že ho uvedou do umělého spánku. Předtím ten terapeut ale zkusil aplikaci, kterou máme zaměřenou na dýchání. Do dvou minut začal ten horník dýchat normálně. To si najednou uvědomíte, že to nemusí být jenom v řádu týdnů, než uvidíte výsledek, ale můžou to být minuty.

Děkujeme za rozhovor.